2-2009

V sobotu 15. srpna nastal NETOPÝŘÍ DEN v infu ZELENÝ BOD STRAŠÍN

            Strašínské odpoledne s netopýry přilákalo do infocentra Zelený bod více než 70 návštěvníků. Hostem byla Dagmar Zieglerová ze základní organizace Českého svazu ochránců přírody Nyctalus a šest ochočených trvale hendikepovaných netopýrů. Návštěvníci se dozvěděli, jak žijí netopýři v průběhu roku, která místa si vybírají k vytvoření mateřské kolonie, ve které vychovávají svoje mláďata, a kde zimují. Podivili se dlouhověkosti netopýrů (nejdelší kroužkováním doložený věk 37 roků), stejně jako jejich schopnosti překonávat vzdálenosti dlouhé stovky kilometrů.

            Kromě výstavky Netopýr jako symbol, která přiblížila postoj k netopýrům v různých koutech světa, legendy o jejich stvoření a různé pověry (v Japonsku je netopýr symbolem štěstí), se návštěvníci mohli podívat, kde všude se dá najít motiv netopýrů – například na tričkách, hrnečcích, špercích, ale i na vykrajovačkách na cukroví. Návštěvníci si mohli zakoupit knihy pohádkových příběhů o netopýrech nebo příručky o ochraně netopýrů. K dispozici byla také česko-německá brožurka Ochrana netopýrů v praxi, kterou vydala SNP Šumava společně s Národním parkem Bavorský les. Všichni návštěvníci dostali na památku netopýří kalendářík a letáky s návodem co dělat při nálezu netopýra. Děti si z papíru mohli poskládat vlastního netopýra.

            Největší pozornosti se ale těšili živí netopýři. Cílem bylo poskytnout nejenom informace o životě netopýrů, ale i prožitek. Umožnit návštěvníkům vidět zblízka živého netopýra, dotknout se ho, nakrmit moučnými červy. Pro mnohé účastníky je to impuls k novému pohledu na netopýry a na jejich ochranu.

            Obzvlášť milým návštěvníkem byl známý mykolog, autor řady knih o houbách, Mirko Svrček, který se aktuálně zabývá studiem koprofilních hub v podzemních prostorách. Jeho zájem o netopýry vyvrcholil odnesením hromádky bobků, které budou součástí zkoumaného substrátu.

J. Novotná

Jaroslava  Sucháčová 

      S E D M   OTÁZEK    PRO

                    paní  Janu  P l a č k o v o u

„Dávno tomu“,  kdy jednoho letního dopoledne stála přede dveřmi našeho domu sympatická a velice zdvořilá paní. Vysvětlila mi, že žije s rodinou v Anglii. Dovolenou prožívají na Šumavě, jsou ubytováni v Lesním hotelu v Laznech a s maminkou navštěvují její oblíbená místa. V této souvislosti hledají vhodný dům, který by koupili a upravili pro rekreaci. Nejkrásnější vzpomínky staré paní patřily k prázdninovým pobytům u její příbuzné paní Alžběty Šlapákové. Bydlela ve Strašíně v domě čp.67 a s panem Josefem Novým zde provozovali řeznictví a uzenářství.

Jak bych si z dětství nepamatovala slečnu Jiřinku Tichou, nejlepší přítelkyni naší tety Anči. Sedávaly spolu na parapetu výkladní skříně dědečkova obchodu a šeptaly si sladká tajemství.

Tak do mého života vstoupila paní Jana PLAČKOVÁ.

Tenkrát na průčelí domu čp.67 visela velká cedule s logem realitní kanceláře ze Sušice a oznamovala, že dům je na prodej. Cedule zde visela opravdu hodně dlouhou dobu, od dešťů a plískanic celá oprýskaná. Mne se v tu chvíli zdálo, že je to snad řízení osudu nebo jak by moje matka řekla - „poslala je sama Panenka Maria Strašeňská“. Pokud vím, tak je tenkrát za mnou poslala paní Pavla z obecního úřadu, kde se informovali o naší rodině. Upozornila jsem Janu Plačkovou na onu oprýskanou ceduli a zdůraznila velkou příležitost koupit právě ten dům, ve kterém její maminka prožila tolik hezkých chvil. 

Jano, nelituješ, že jsi dům čp.67 tenkrát koupila?

(Smích)

Koupě domu ve Strašíně bylo jedno z nejlepších (impulzivních) rozhodnutí, které jsem v životě udělala. V mém dětství jsem nesčetněkrát slyšela od maminky povídání o časech strávených v krásném koutě Šumavy. Návštěvy u její tety Bety Šlapákové byly pro ni chvíle pohody. Když přijížděla autobusem ze Sušice (tenkrát byla zastávka pod Strašínem) a  šla  vzhůru ke vsi - červené bobule jeřabin, lemující silnici oznamovaly, že ji  očekává její milovaný Strašín. Ráda vyprávěla o aktivním kulturním životě své tety, která ji s sebou brala na divadelní zkoušky ochotnického spolku, taneční zábavy (dokonce ji vyzval k tanci i pan starosta) a výlety po krásném okolí. Nikdy nezapomněla vyjmenovat i uzenářské dobroty, které vyráběl řezník pan Nový.

Já sama jsem v deseti letech strávila dva měsíce v ozdravovně na Javorníku. Po návratu do Prahy jsem se rozplakala. Když rodiče pátrali, proč tak usedavě pláči, odpověděla jsem jim, že chci zpět na Šumavu!

Jak bych jen mohla někdy litovat koupě domu čp.67?

* * *

Vzpomínkami se vracíme do událostí, jež jsme skutečně prožili, mnohdy je však přikrášlí barvitost naší fantazie. Ta doba, ve které trávila maminka Jany, tehdy slečna Tichá, prázdniny v domě čp. 67, byla pro mne idylická. Byla to léta mého dětství. V útržcích vzpomínek – Strašín byla pulzující vesnice s obchody, hospůdkami a schopnými řemeslníky. Ale také s množstvím „lufťáků“, čili letních hostů. O poutích (bylo jich do roka pět) zaplněna procesími se zbožnými poutníky, kteří si v místních hostincích pochutnávali na šumavských dobrotách. K neopakovatelné pouťové atmosféře patřily „muziky“ (taneční zábavy) se šumavskými kapelami. V neděli dopoledne po mši svaté byla otevřena záložna Kampelička, kde dědové ukládali a kontrolovali svoje úspory, ale také probírali ekonomickou situaci. Odpoledne pak v zahradě hostince U Trnků hráli kuželky a popíjeli pivo z místních pivovárků. Kino pana Rožánka s názvem „Bio Šumava“ praskalo ve švech. Ze starobylé školy se ozývalo dětské štěbetání, páni učitelé horlivě nacvičovali divadelní představení, pořádali koncerty, výstavy a výlety do okolní přírody. Ráno a v podvečer procházeli vsí pasáci s dobytkem a hospodáři sváželi do stodol a dvorů úrodu z horských políček. Pro šumavské obyvatele to byla doba tvrdé poctivé práce. Byla to doba hospodářské krize první republiky a nástupu fašismu. Až tak idylická ta doba pro ně nebyla. 

JAK IDYLICKÁ BYLA PRO TEBE DOBA TVÉHO MLÁDÍ –DOBA ŠEDESÁTÝCH  LET ? Narodila jsi se a žila v Praze. Jak se poté ocitl rodiči hýčkaný jedináček – téměř „navždy“ v cizině, bez rodiny, příbuzných a bez finančních prostředků?

Doba do roku 1968 byla pro mne příjemná, spokojená a idylická. V roce 1968 jsem odešla studovat do Anglie. Vlivem srpnových událostí bylo velmi obtížné se vracet do vlasti. Další léta, která jsem pak strávila v cizině, byla pro mne dobou studií a tvrdé práce. V Británii jsem našla svůj druhý domov. Angličané mne mezi sebe vlídně přijali. Jsou to velmi hodní a slušní lidé.  Do Čech - k návštěvě rodičů - jsem se směla vrátit až po deseti letech.

Nejdříve jsem musela československému státu uhradit (zaplatit) za své vzdělání, získané před odchodem do Anglie. To jsem již přijela se svým manželem a prvním synem. Byl květen roku  1978.

* * *

Jano, hledám vhodnou větu vystihující Tvoji povahu. PROČ? Protože jsi obdařena vitalitou, vlídností a velkorysostí. V nás samých, co tady žijeme, je toho dost, co není v tomto směru „na svém místě“, ale rádi bychom se tam chtěli dostat (promiň poněkud neohrabanou metaforu). Když přijedete s Charlesem do Strašína, váš dům celý ožije. Přichází vás pozdravit místní lidé, sjíždějí se ze všech stran vaši přátelé. Poskytla jsi přízemí domu pro sídlo aktivního sdružení Přátelé Šumavy. Financovala jsi i jeho vnitřní úpravy tak, aby zde mohl vzniknout příjemný prostor infocentra s názvem Zelený bod Strašín, dýchající pohodou Šumavy a Pošumaví.

Úcta k tradicím a krajině byla odedávna součástí kultury zdejších obyvatel. Byla to pro Tebe určitá motivace? Nebo prastaré stěny domu čp. 67 na Tebe dýchají dávnou minulostí a mládím Tvé maminky, že neváháš investovat nemalé peníze, aby zdi starobylého domu mohly skutečně dýchat? (Poznámka: dům čp. 67 patří mezi nejstarší obydlí Strašína). Anebo je to zásluhou Tvého života mezi Angličany, kteří nadevše milují a jsou nesmírně hrdi na svoji dlouholetou rodovou tradici? My ji také ctíme, jen si ji dost dobře nevážíme.  Mnohdy tuto vzácnost měníme za „cetky a drobné“. Ty svůj dům ve Strašíně a život v něm nestylizuješ do jakési novodobé „chalupářské elity“. S Charlesem prostě patříte mezi nás – se vším všudy, čím zde žijeme, dýcháme, radujeme se, ale také trápíme.                

JAK MI ODPOVÍŠ?

Částečně jsem ti již odpověděla v první otázce. Samozřejmě respektuji, že tak unikátní stavba musí být udržovaná, aby nadále dýchala minulostí a také přítomností. Ve Velké Británii je mnoho rodinných historických domů, které jsou renovovány ve stylu doby svého původu. Rodiny tyto domy neopouštějí, lidé jsou hrdi na svoji minulost. Vystihuje to anglické úsloví: „My House my Castle“ (můj dům můj hrad).   

* * *

V Anglii pracuješ ve školství. Tvoji tři synové získali vysokoškolské vzdělání na anglických prestižních univerzitách, syn Adam je také pedagogem.

Porovnáváš-li anglickou vzdělávací soustavu s naší českou, jaký je Tvůj úsudek?

To hlavní, co našim dětem můžeme do života nabídnout, je vzdělání.

Tuto zásadu jsem vždy zastávala. Vzdělání, kterého se mi dostalo v Čechách, považuji za velmi kvalitní a poskytlo mi výborný základ pro můj život v cizině.  Ve Strašíně obdivujeme starou krásnou budovu školy. Jaké je to štěstí pro zdejší děti, že mohou navštěvovat školu naplněnou dlouholetou tradicí. Angličané by byli nadšeni, kdyby v místě podobném velikostí obce Strašín měli možnost takovou školu navštěvovat.

* * *

Vzdělání jsme probraly, prosím, vraťme se „k lidem“. Spisovatel Karel Klostermann nás Strašeňáky ve svých povídkách a románech moc nepochválil, mimo strašeňská děvčata. Zřejmě se mu velice líbila. Cituji z Hostinného domu: „…Já jsem přesvědčen, že jsou to ty nejkrásnější holky na světě. Kdyby dřevohřížský okres (viz Kašperské Hory) neměl nic jiného, než ty holky z Račeně (viz Strašeň), mohl by si každý mladý pán gratulovat, že se sem dostal…“. V povídce Slepičí vojna k nám již tak vlídný nebyl. Dokonce nás strašil a lekal. Cituji: „Snad chce vyšší řízení věcí tohoto světa, aby vymřelo plemeno, vyhynula poslední pokolení po dávných, ve víru věku zašlých předcích, kteří snad kdys strašně se prohřešili. Vždyť prý viny dědů se mstí na vnucích. Čím oni sami se prohřešili? Vždyť nebyli to oni, kteří vykáceli lesy, jimiž svahy Javorníka, Žďánovských hor a Helfensteina byly pokryty ….atd.“ V povídce dále popisuje malicherné a hašteřivé nedůstojné hádky strašeňských hospodyň, které končí „dvanáctihodinovým vězením u hejtmanství v Sušici.“ Šlo o spor – vejce a slepice. Povídku spisovatel končí slovy: „V těch strastech a útrapách žijí, a těch tak brzo nebude konce, bude-li vůbec kdy. A ten posměch všude z té slepičí vojny!“

JACÍ  JSME „MY STRAŠEŇÁCI“ ?

Zdejší lidé se nám  jeví trochu ostýchaví. Jakmile však máme možnost se s nimi blíže seznámit, jsou velmi vstřícní, dobrosrdeční a chytří. Věru je to pro nás radost trávit s nimi volný čas. Obdivujeme i jejich zkušenosti získané životem na Šumavě. Jsme zde mezi vámi opravdu rádi!

* * *

Příroda a krajina na Šumavě a v Pošumaví. Vypůjčím si citát z knihy „dýchat s ptáky“. Snad mi to autor pan Václav Cílek dovolí. „Na Šumavě cítíme, jak silný dovede být les a jak souvisí nejenom se samotným horninovým základem pohoří, ale také s houževnatou povahou lidí, jejich písněmi a pověstmi. Na Šumavě se setkáváme s lidmi, stromy a kameny jako rovný s rovným.“

JAK VNÍMÁŠ  NAŠI  KRAJINU ?

Ty se ptáš mne, ale já bych se ráda zeptala vás všech, zda dostatečně oceňujete tu krásu země, ve které žijete?

V životě jsem procestovala mnoho zemí, ale mohu opravdu říci, že tento kus světa je výjimečný. Je to ráj na zemi a já doufám, že jím tak ještě dlouho zůstane. Myslím si, že je třeba dětem připomínat jejich výsadu (privilegium), že mají možnost právě v tomto prostředí vyrůstat.

* * *

Tvoje maminka loni zemřela v Anglii a Ty hodláš její popel uložit do strašínské půdy. Stala se Ti naše krajina místem, kam také patříš?

CO  ZNAMENÁ  DOMOV  PRO  paní  JANU  PLAČKOVOU?

Domov pro mne znamená místo, kde žijí moji milovaní.

* * *

Jsme rádi, Jano a Charlesi, že jste mezi nás „přišli pobejt.“

A děkuji za příjemný rozhovor!

Co zbylo z hájenky U Šimáčkůch

Už dlouhé měsíce jsem se chystal zjistit, co zbylo z bývalé hájenky U Šimáčkůch, o jejíž existenci jsem věděl jen z historických map. Sám jsem nevěřil, že po stovce let na místě ještě objevím zbytky dávno zaniklého stavení. Kde se vlastně nacházelo?

Vyjdeme z Podzuklína. Můžeme se pak pustit kolem bývalého pivovaru a hájenky do prudkého kopce směrem k Pohorsku. Pohodlnější je však vydat se vzhůru klikatou silnicí na Javorník. Za první serpentinou se odpojuje lesní cesta, která po pár metrech kříží Zuklínský potok a hned prudce zatáčí do kopce. Brzy se již po levé straně objeví dlouhá rozlehlá mýtina.

Samota U Šimáčkůch patřila odjakživa k Zuklínu, za dávných dob k střelohoštickému panství. Není snadné zjistit, kdy zde první stavení vyrostlo. Na mapě žichovického panství, kterou roku 1755 zhotovil františkán Isidor Peller, ještě není budova zachycena, dokonce i na místě mýtiny je znázorněn hluboký les. Změna nastala už někdy mezi lety 1764 a 1783, kdy byly sbírány podklady pro První vojenské mapování. Je zde zaznamenána menší vymýcená plocha a na ní stavení ve tvaru písmena L. Místo je označeno strohým popiskem německým „myslivna“.

Více se můžeme dozvědět na mapách stabilního katastru z roku 1837. Mimojiné nám umožňuje přidělit k budově popisné číslo a majitele. Tehdejší číslo popisné čtyři vlastnil „čtvrtláník“ František Řáha (1798), který zde i se svou matkou Rozálií (1778) vydržel nejméně do poloviny 19. století. Pak se zde vystřídali hajní Jakub Žíla a František Harant. Už v roce 1879 je zde napsán Gustav Obst, tehdejší majitel panství.

Navíc se zde v roce 1837 objevuje nová chalupa. Ta má přidělené číslo popisné 17 a patří domkáři Josefu Frühaufovi (1794). Rod Frühaufů zde zůstává také nejméně do roku 1879, kdy máme o tomto malém stavení, kde se podle záznamů strašínské učitelky Anny Duškové říkalo po chalupě U Krejčů, poslední konkrétní zprávu. Obě budovy jsou ještě zaznamenány na vojenské mapě Sušicka a Vimperska z roku 1895 a konečně na jedné z map dr. Bělohlávka, které vycházely u Františka Topiče v Praze v letech 1909-1914. Jisté je, že v roce 1921, kdy mladá Československá republika prováděla první sčítání lidu, čísla 4 a 17 již neexistovala.

Když člověk vstoupí na mýtinu, nejdříve jej překvapí její rozlehlost. Dívá-li se shora, od Podzuklína, přes vrcholky stromů je vidět vrcholek Javorníku i s nově přistavěnou rozhlednou. Louka kolkolem obklopená lesy se mírně svažuje (co dalo našim předkům práce vyrovnat terén) a na druhém konce vyrůstají dva mladé listnaté osamocené stromy. Jeden z nich vyrůstá na ruinách bývalé hájenky. Když jsem se ke stromku prodral přes vzrostlé kopřivy, čekalo mne překvapení. I po stovce let zde pod úrovní terénu zůstalo zachované sklepní okénko – zaklenutý otvor o stranách přibližně 0,5x0,5 metru. Na místě stavení čp. již stojí vzrostlý les.

I když se možná už nikdy nedozvíme, proč původní obyvatelé své chalupy opustili. Přesto z celého místa stále dýchá podmanivá atmosféra, stojí za to sem někdy zajít.

Michael Švec, www.zuklin.cz

                                 JAK  ŠEL  ŽIVOT …

V z p o m í n k y   o d  B i s k u p ů

(8. pokračování vzpomínek pana Františka Bečváře *1910+2004)

S M R Š Ť

Hlavně prostřednictvím otce jsem se seznamoval se zdejšími lesy. V duši mé byla tenkrát velká touha, abych se jednou mohl procházet v opravdovém hlubokém lese, v němž je temno i za bílého dne. Lidově se říká „všeho dočasu“. Nakonec i mé přání se splnilo.

S otcem jsme putovali krásnými partiemi hlubokého lesa pod Valachem a dále jsme zamířili až k zuklínským  polím. Byl krásný jasný sluneční květnový den.  Bylo již pomalu k polednímu, úplné bezvětří, lístek se nikde ani nepohnul. Ve vlhké půdě tu a tam skláněl se již odkvétající devětsil, celé okolky modrých zvonečků dřípatky dekorovaly poněkud světlejší místa a tu a tam zaskvěl se jako drahokam opožděný kvítek jaterníku.

Když jsme dospěli nedaleko zuklínských polí, slyšeli jsme pojednou jakési rány. Otec zpozorněl a povídá: „To mně připadá, jakoby někdo házel polání do korby. Jakého formana sem ve sváteční den čerti nesou?“

Čím jsme se více přibližovali k polím, tím byl praskot dřeva zřetelnější. Tady se ani lístek nepohnul a přece se nám zdálo jakoby byl slyšet hukot větru. To už jsme se dali do rychlého běhu, abychom byli co nejdříve na místě, odkud hlomoz vycházel.

Dostihli jsme silnice u zuklínských polí a po této běželi ještě asi 100 m směrem k Javorníku. Tady z otevřeného prostranství naskytl se nám hrůzostrašný pohled. Asi 100 m před námi staletý porost, kterým v těchto místech procházela silnice, zmítal se ve strašném uraganu, silnice před námi byla již přelámanými mohutnými kmeny zatarasena a my se dívali jak obrovská smršť co chvíli zatočila velkým shlukem stromů jako věchtem slámy, které s praskotem se lámaly jako sirky a některé od spodu vyvrácenými kořeny vymršťovaly se do výšky.

Pamatuji, jak otci kanuly slzy po tváři při tom hrůzném pohledu na zkázu věky starého porostu v jeho hájemství.

Po několika minutách této strašné podívané, kdy smršť stále ještě řádila, otec řekl: „Obejdeme pěšinou mlazinami a honem domů, co kdyby se uragan snesl do údolí a poničil nám stavení!“ Běželi jsme nejprve při zuklínských polích a pak pěšinou od mostku k hájovně, ku které jsme dorazili asi po půl hodině. Tady však byl úplný klid pod blankytnou slunečnou oblohou, kde ani lísteček se nepohnul.

Při pohledu od hájovny Biskup směrem na Bošice, ve vzdálenosti asi 2 km jsme viděli další vykonané dílo smrště, velikého kruhovitého polomu starého mýtného porostu na Klíčické, což bylo již v hájemství Martina Caletky z hájovny od Vrbice.

Ještě téhož nedělního odpoledne šel otec podat hlášení na lesní správu v Přečíně, kde se sešel také s Martinem Caletkou, i lesním hajným Jaromírem Panským z Podzuklína, který hlásil, že smršť poničila část starého lesa za Valachem, lokalitou kterou jsme dopoledne toho dne právě procházeli.

Takto v uvedených místech odehrál se zcela zvláštní a neopakovatelný přírodní jev, kdy bez bouře, za krásného slunného májového dne, zařádí větrná smršť zcela omezeně na jednotlivých místech.

Zpracování kalamitní těžby nedělalo tehdy příliš velké potíže. V okolních vesnicích bylo dostatek lidu, který si při zemědělství rád něco přivydělal. Z vesnic přijížděli do pasek lidé s povozy a potahy kravskými, volskými i koňskými, od chalupníčků až po sedláky. Chvoj měla v zemědělství dobré využití. Větve byly doma očištěny, suky byly velmi výhřevné palivo a jehličí smíchané se slámou jako podestýlka pod dobytek. Za chvůj se platilo hajnému za kravskou fůru 1,-Kčs a za koňskou fůru dvě koruny. Kalamitní dřevo, které se nestačilo zpracovat během léta, dodělalo se na podzim, když skončila sezóna světákům zedníkům a muzikantům. To pak bývalo v lese lidu jako v úle.               

(Pokračování příště)

Poznámka: pan Bečvář neuvádí letopočet oné hrůzné „smrště“. Můžeme se domnívat, že tehdy měl přibližně 10 let, takže větrná smršť se mohla odehrát někdy kolem roku 1920 (usuzuji také podle označení peněz již v československých korunách).                                                                                                                         su